Eirwen žila sama v ledovém údolí, kde vládne nekonečná zima. Vzbudila se, připravila se a vydala se k jezeru z ledu, aby tam probudila bílého jelena jménem Fenrir, svého jediného přítele a stražce mezi světem živych a duchu zimy.
Fenrir nese na svém paroží květy, jež nikdy ne zvadnou. Jsou to vzpomínky těch co zmrzli v mrazu a nikdy nepřestali milovati.
Dotekem svých rukou ho probudila. Krajina byla tichá, krásná a mrtvá. V jejím vnitru však zela prázdnota. Vzpomínala na svůj již vymřelý rod. Teplo z jihu postupuje.
Zima je jejím domovem. A samota jejím dechem.
Eirwen má dar, z každé její slzy vyrůstá květ ledu s růžovým středem, pokažde když někdo zmrzne, ty květy nosí Fenrir na svém paroží. Památka na duši, kterou přivedla zpět že smrti.
Ale květy začali vládnout a vznikaly pukliny, led se trhá. Z větru přišlo varování:„Teplo se probouzí, byla narušena rovnováha."
Eirwen se šla projít, na kontrolu okolí. Když na hranici našla raněného muže, lidského prince Arica, který zabloudil při lovu. Měl na sobě popáleniny a jizvy po ohni, přesto jeho přítomnost byla pro ní zvláštně uklidňující.
Fenrir, jež ji doprovázel k němu cítil odpor, ale Eirwen cítila žár který nikdy nepoznala.
Eirwen ho vzala do svého příbytku, kde o něj pečovala.
Jakmile Aric otevřel oči, ledová říše začala tát. „Kde to jsem?“ Aric
Eirwen místo odpovědi vyběhla ven. „Co se to děje?!“
Elfka se snažila svými kouzly zachránit údolí, ale kouzla se jí rozpadaly v rukou.
„Přivedla jsi do svého světa oheň.“ Fenrir ji vyčetl.
Přesto ho odmítla nechat na pospas svým zraněním. Vznikl mezi nimi tichý, něžný vztahu zakázána rovnováha mezi zimou a jarem.
Eirwen zjistila že Aric není obyčejný člověk. V jeho krvi koluje prokletí- Ohnivý duch, který ničí vše čeho se dotkne.
„Musí se vrátit, jeho říše trpí, jaro se nevrací.“ šeptal vítr.
Fenrir s tím souhlasil.
„Co s tím mám dělat?“ zeptala se.
„Musite se vydat na cestu za pramenem rovnováhy. To je místo kde se poprvé oheň a led dotkly.“
Vydali se na cestu, na hřbetě Fenrira. V lidské říši se proměnil na obyčejného jelena. Ale postupně ztrácel sílu.
Fenrir kloptyl. Eirwen se lekla a slezla s Aricem z jeho hřebtu. „Co se děje?“ ptala se. „Ztrácím sílu,“ pronesl. „Tak se vrať!"
Jelen zavrtěl hlavou.
Eirwen postupně poznávala jaké je to cítit teplo, hlad, bolest.
Aric ji svojí mocí chránil. „Tys pomohla mě,já pomůžu tobě.“
Jejich spojení je čím dál silnější, a tím více nebezpečné.
Když se dotknou, jejich síly se střetli mráz pálí a oheň chladí.
Eirwen se zeptala místních lidí proč jaro trpí. „Král obětoval jaro aby jeho syn přežil.“ odpovědel zvlášť ně bledý člověk. Vlastně všichni byli nezvykle bledí.
Arica v kápi však nepoznali.
A princ nepoznával svoji zemi, země byla spálená. Eirwen se zde stála symbolem naděje-Květ z ledu, který dokáže znovu přinést život
Eirwen a Alric objevili ve skrytém chrámu Pramen rovnováhy, kde se kdysi spojili duchové ledu a ohně. Tam je uvnitř strážce, který ví proč jsou zde. „Přejete si obnovit rovnováhu, tím pádem musíte obětovat svůj životní živel.“ pronesl vážným moudrým hlasem, ve kterém byl cítit soucitu.
„Já to udělám za živel ledu,“ rozhodl se Fenrir.
„Ne!“ zařvala Eirwen. „To moje rozhodnutí to způsobilo.“
„A moje toulání,“ přidal se Aric.
Eirwen položí ruku do pramene, cítí oheň i led. Její tělo se začalo měnit v krystaly, ale úsměv nezmizel. Aric ji obejmul, z jeho srdce vyšlehl plamen, který se proměnil ve světlo. Z nebe začal padat teplý sních. Rovnováha se vrací.
Roky poté se v království střídají roční období. Uprostřed rozkvetlé zahrady stojí socha dívky s jelenem posetá růžovými květy z ledu. - a z dálky je
slyšet tichý zpěv zimy.
Láska nikdy neroztála, jen změnila tvár.
Žádné komentáře:
Okomentovat