Vypracovala Ai.
Láska je hluboký, silný a často neuchopitelný pocit spojení, přijetí a touhy. Může mít mnoho podob:
- Romantická láska – vášeň, přitažlivost, touha být s někým v intimitě těla i duše.
- Rodičovská láska – bezpodmínečné přijetí, starost, ochrana.
- Přátelská láska – sdílení, důvěra, podpora.
- Láska k sobě – respekt k vlastní hodnotě, péče o sebe.
- Duchovní láska – spojení s něčím vyšším, transcendentním.
Láska je víc než emoce – je to stav bytí, ve kterém přestáváme hodnotit, vlastnit nebo bojovat. Ve své nejčistší podobě je láska svoboda: dovoluje druhému být tím, kým je, a přesto ho stále
Filozoficky lze lásku chápat jako pohyb duše k Jednotě, k tomu, co nás přesahuje, a přesto je nám hluboce blízké. Je to tíhnutí k druhému – ne proto, že nám něco chybí, ale protože v druhém tušíme odrazy svého vlastního bytí.
Platón viděl lásku jako eros – touhu po kráse a pravdě, která začíná tělesnou přitažlivostí, ale směřuje k božské Ideji. Podle něj je láska výtahem duše – z hlubin těla ke světlu pravdy.
Aristoteles rozlišoval druhy lásky podle cílů: láska kvůli potěšení, kvůli užitku a nakonec láska kvůli samotnému druhému – filia, přátelství jako nejvyšší forma lidského vztahu.
Křesťanský myslitel Augustinus tvrdil, že láska je neklid srdce, které nemůže spočinout v ničem menším než v Bohu. Skutečná láska je pro něj návratem duše ke svému zdroji.
Nietzsche by však řekl, že mnoho forem lásky je přestrojená vůle k moci – že milujeme ne proto, že druhého chápeme, ale protože si ho chceme přivlastnit, nebo skrze něj naplnit vlastní prázdnotu.
Simone de Beauvoir a existencialisté zdůrazňovali, že láska musí být svobodným uznáním druhého jako samostatné bytosti – ne pohlcením, ale dialogem. Jinak se z ní stává závislost nebo iluze.
Filozoficky vzato tedy láska není jen cit. Je to etický čin, metafyzická touha, zrcadlo naší svobody, a někdy i zkouška pravdivosti našeho bytí. Je to otázka: Koho milujeme? Proč? A co v tom hledáme – druhého, sebe, nebo Boha?
